Beseda o letcích RAF

V pátek 16. září k nám přijel pan Daniel Švec, který nám vyprávěl o RAF.

Já osobně dějepis moc nemusím, ale tato přednáška mě zaujala.

Na začátku se nás zeptal, proč se učíme dějepis, nevěděla jsem odpověď.

Beseda trvala 2 hodiny a celé dvě hodiny osmáci a deváťáci poslouchali. Pan Švec to vyprávěl tak, že skoro vypadalo, že válku také prožil a je až neuvěřitelné, kolik toho o věcech lidech a o válce zná.

Dost mě překvapilo, že kamarádem bojového letce Františka Peřiny byl Jan Hadrávek, který se narodil ve vedlejší vesnici Horní Bukovsko.

Dokonce s největší pravděpodobností chodil do stejné školy jako já. Bohužel tento odvážný letec zahynul během války při cvičném letu.

Zaskočilo mě, jak se po válce v naší zemi začali chovat k letcům. Sebrali jim ocenění a všechny odznaky, věznili je, mučili a dokonce některé i popravili. Strašné, co?

I přes tu hrůzu nám pan Švec vyprávěl romantický příběh o seznámení Franty Peřiny a jeho milované ženy Aničky. Jejich šťastný román skončil roku 2006, kdy oba pár týdnů po sobě zemřeli.

Bylo toho mnohem víc, co mě zaujalo, ale nejde napsat všechno.

Na začátku jsem napsala, že nevím, proč se učíme dějepis. Teď už to vím. Dějepis se učíme proto, abychom nezapomněli na to, co se dělo a díky komu teď máme lepší budoucnost.

Natálie Kovaříková, 8. třída

Dne 16.září k nám do školy přijel soukromý historik. Měli jsme přednášku o československých letcích RAF za 2. světové války. Vyprávěl nám o jejich působení ve válce, soukromém životě, ale i o jejich pocitech. Dozvěděli jsme se také způsob boje a některé způsoby léčení raněných letců. Třeba to, jak je namáčeli do slané vody, pokud měli popáleniny. Před jedním museli dokonce schovávat zrcadla, aby se neviděl. Měl totiž popálený celý obličej. Jednou ale zrcadlo našel a když uviděl, jak vypadá, oběsil se. Poté jsme s naší třídou zhlédli film Nebeští jezdci natočený podle knihy od Filipa Jánského. V tomto filmu jsme se dozvěděli o příběhu bombardovacího letounu typu Wellington a jeho posádky složené ze tří Čechoslováků a tří cizinců. Jeden Čechoslovák přezdívaný Prcek, protože byl malý, neuměl moc dobře anglicky, a tak mu jeho kamarádi s porozuměním pomáhali. Po tomto všem jsem si udělala vlastní obrázek. Myslím si, že to muselo být nejen fyzicky, ale i psychicky strašně náročné. Vidět, jak Vám umírají kamarádi, to musí být hrozné. Ale i přes toto se letci nevzdávali a bojovali dál za naši vlast. Jen je škoda, že komunisté jejich snahu ocenili tak, jak ocenili. Zavřít je do vězení, sebrat jim veškeré hodnosti, označit je za zrádce a některé nechat pracovat v uranových dolech, to je něco k nepochopení. Naštěstí se jim později uznání dostalo. Škoda, že se to nemohlo obejít bez všech těch ostatních věcí, které jim komunisté udělali.  

Karolína Vomáčková, 9. třída